Spartan Brno: report pohledem závodníka

Poslední červnový víkend Spartan již podruhé zavítal do Brna, respektive na Masarykův okruh. Když byl tento víkend prvně představen, vzbuzovalo to nejrůznější reakce, některé nadšené, některé úsměvné, ale pravda byla taková, že to byla zcela nová lokalita, od které jsme nikdo nemohl přesně vědět, co máme čekat. Ale čekání je u konce a Trifecta weekend přifrčel stejně rychle, jako se po okruhu prohánějí nejrůznější stroje, tak se pojďme podívat, jak to tam vypadalo.

Já jsem se zúčastnil až nedělního Beastu, takže se ke mě dostalo od soboty poměrně dost historek a drbů, co že nás tam bude čekat. Už při vstupu do areálu okruhu mě jímal zvláštní pocit, jako bych ani nešel na Spartan. Jsem zvědavý čím dál víc. Festivalka na první pohled velmi kompaktní i s cílovým a startovním koridorem. Další věc, co mě zaujala jsou velmi lákavě vypadající burgery, na které si můžu teď tak maximálně nechat zajít chuť. Ale co už, banán taky dobrej.

Jdeme na start. Ještě než vyběhneme, je na první pohled jasné, že buildeři naplno využili přírodní tribuny a pár výškových metrů se tu nasbírá jako nic. Vybíháme! A hned nahoru, dolů, nahoru, dolů… celkem příjemné rozehřátí. I když termín “rozehřátí” v tomhle počasí je trochu zavádějící. Už pódiový gangsters avizovali, že závod má 32 překážek a ta 33. bude slunce. No já bych spíš řekl, že ze závodu M to udělá závod L. V mém případě spíš XL, protože mám s letním počasím vztah asi jako Tom a Jerry.

Naprosto nezvykle mezi prvními překážkami je Bucket carry, neboli kyblíky a opět po tribuně. Musíme po vysokých schodech, což si my, co nemáme nejdelší nohy docela užíváme. Nahoru už jdeme naštěstí po normálních schodech. Ještě že tak, jinak bych já, nebo kýbl dopadl blbě.

Přichází jeden z originálních nápadů tohoto víkendu - vyběhat po tribunách nápis AROO. Přiznám se, že na konci už jsem si připadal trochu jako pošuk, jak jsem pořád běhal nahoru a dolů, ale nápad bezvadný, to se musí nechat! Bezvadný taky bylo, že po tom, co jsem se před závodem poctivě namazal Strong Powerem, zůstaly mi mastné ruce, takže na Monkey bar jsem šel k zemi hned na první tyči. Jak jsem dopadl na Beateru asi nemá cenu říkat. Takže pro příště nebýt blbej a pořádně si odmastit ruce.

Vařím se jak párky paní Pivrncové a říkám si, že kdyby bylo o 10-15 °C méně, bylo by to pro mě ideální. Ale zase je dobré si připomenout, že je to sotva pár dnů, co se přes naše území prohnaly silné bouřky, takže buďme rádi, že to dopadlo takhle. Nakonec všichni se nehroutí, když je víc, než 20 °C, jako já. Tuhle mojí meteorologickou polemiku přeruší až Memory test. Ticho jako v hrobě, všichni si potichu opakují svůj kód a tak nějak podvědomně čekají, kdy se objeví nějaký vtipálek, co do toho hodí vidle, jak se obvykle děje.

Běžíme, naštěstí většinou lesem, kde je stín a občas příjemný vítr. Já běžím většinou stylem indiána, co se vrací z tahu - 400 metrů běh a 100 metrů se z toho dávat dohromady. Takto jsme doběhli až k Prýglu. Bohužel do vody nejdeme (ve festivalce jsem ale slyšel brabce na stromě povídat si něco o tom, že to nebyla vůle pořadatelů, takže ti v tom budou nevinně), což bych teď bral všema deseti. No nic, nezbývá, než se ochladit pohledem na vodu (nefunguje to), otočit to a vyrazit do druhé půlky závodu. Další v pořadí je Invert wall, ta je ale poškozená, takže na ni nesmíme. Sice by minimálně z poloviny své délky byla použitelná, ale vzhledem k bezpečnosti bylo vyřazení určitě správné rozhodnutí. Vzpomněl jsem si, jak kdysi tuhle stěnu na Dlouhých stráních odfoukl vítr. Chudák překážka, taky to nemá jednoduchý.

Následoval další dlouhý běžecký úsek, občas okořeněný nějakou tou překážkou, které nemá asi smysl komentovat nějak podrobně. Ta pravá zábava přišla na posledním úseku, kde byla doslova překážková smršť. Naprosto signifikantní bylo Sandbag carry, neboli pytlíčky s pískem. A opět na tribuně. Na okruhu už to pořádně žilo, přes rachot motorek nebylo slyšet ani špačkování okolo a že tady se držkovalo o 106! Obíháme tvar helmy, takže zase nahoru a dolů. To nemůže mít Spartan ve znaku něco jednoduššího?

Ovšem konci helmy byl bonus - pod ostnatý drát i s pytlem. No paráda, co teď? Na začátku trochu chaos, než si každý našel svůj styl. A vypadalo, že každý má ten svůj. Já si nejdřív zkusil vylomit nehty na rukou. Nehtů mám ale omezený počet, takže změna strategie na převalování pytle + já v pozici mého nenáviděného raka. To už bylo lepší. Když někomu chcete “zpříjemnit” něco, co opravdu nemá rád (jako já raky), dejte mu k tomu ještě něco horšího, aby na to nepříjemné zapomněl. Velmi účinná metoda, kterou s oblibou sám využívám. Jsme na konci! Hurá! Pytel házím na rameno s takovou radostí, že mě málem převážil a moc nechybělo, abych byl zády na ostnáči. Tak se zase uklidníme. Když jsem se pak dověděl, čí byl tohle nápad, nezbývalo mi, než se od srdce zasmát. Vůbec mě to nepřekvapilo. A já vím, nemám zač. Příště byste mohli třeba…ne, radši budu držet hubu, nebo to fakt uděláte.

Hlava mi tepe jak subwoofer na technoparty, nohy váží asi půl tuny (každá) a v tomhle stavu opravdu moc překážky nejdou. Jediné, co se opět povedlo byl oštěp. No vida! Vypadá to, že jsem se to po 10 letech závodění konečně naučil. Takže jestli tohle čte někdo, komu se to pořád nevede a je z toho frustrovaný, tak se nevzdávejte! Vydržte ještě pár let, ono to přijde!

Jsem v cíli. Sláva! Po 19 kilometrech mírného varu přišly 4 kilometry prudkého grilování a cítím, že jsem tak akorát… Dokončeno, ale pokud bych měl být sám k sobě upřímný, tak bych to okomentoval asi jako v bojových sportech. Od slunce dostal TKO na začátku třetího kola. Když vynechám mojí lásku k vysokým teplotám, musím uznat, že to byl velmi povedený a originální závod. Vzpomněl jsem si na slova jednoho dřívějšího člena vedení Spartan, který prohlásil: “Je jednoduché udělat těžký závod, ale je obtížné udělat závod zajímavý.”. Tak vážení traťoví architekti a buildeři, tenhle závod byl opravdu velmi zajímavý! A to říkám bez jakékoliv ironie. Moc povedená trať!

Tak to bychom měli! Já jdu konečně na ten burger a pak se kompletně polejt mlékem po opalování a už se moc těším do Brna v příštím roce - víkend se stihl avizovat už během závodů a určitě nebudu sám, komu ta zpráva udělala velkou radost. Teď máme ale před sebou pro mnoho z nás vrchol sezóny - Ultra weekend v legendárních Koutech. Sám nevím, jestli se víc těším, nebo děsím. Každopádně - uvidíme se tam!