V březnovém předjaří se konal na na španělské Mallorce spartanský závodní den. Na programu dne byla dopoledne distance SUPER, odpoledne pak SPRINT a někdy po obědě si zazávodili ti nejmladší v KIDS kategorii. Jaké to tam je, jaká specifika závod skýtá, co je jinak pro našince zvyklé na závody u nás v CEU regionu?

Dlužno říct hned úvodem, že největší z Baleárských ostrovů není rozhodně novou lokalitou, a pár našich závodníků už v minulých letech ochutnalo nabídku španělských pořadatelů. I letos se tam vypravila skupina, zhruba kolem dvacítky Čechů. Lákadlem byl především Super, který byl úvodním závodem španělské národní série pro závodníky age group, a zároveň Gold závodem pro elitní závodníky.

Závod samotný je umístěn do vojenského prostoru na periferii hlavního města ostrova, tedy do Palma de Mallorca. Je krásně dostupný po silničním obchvatu, není daleko od pláže, ani od letiště. Tedy pro ty, co se necítí dobře v složitém cestování po cizině, je naprosto optimální. Vojenský prostor skýtá nejen skvělé zázemí, ale rozlehlou plochu plnou divoké vegetace a spoustu skal i kopců. Stejně tak ale byly i upravenější cesty, případně i kus po betonu. Všude přítomní vojáci v rolích dobrovolníků u překážek, nebo na občerstvovačkách, pak dokreslovali tuhle atmosféru.

Na Super ukazovala předem zveřejněná trasa poměrně členitý profil (nějakých 600 metrů nastoupat na cca 11,1 km trati) a zkušenějšímu oku pak 4 občerstvovací stanice avizovaly, že to nebude úplně lehké. A tady se dostávám k první novince. Pokud se závodník chtěl občerstvit, musel mít sebou kelímek, lahev, nebo camelbag. Tak stálo v propozicích a tak tomu skutečně bylo. Ekologický trend „už žádné kelímky“ se tady poprvé uplatnil v praxi na překážkovém Spartanu. Za mě palec nahoru.

Kopcovitá trať a počasí lehce pod mrakem, teplota cca 17 stupňů, přímořský větřík, klasický mořský vzduch a všudypřítomný prach ze zvětrávajících usazenin, to jsou aspekty, že alespoň někde si hlt vody nutně musel dát každý.

Poprvé, co zatím vím, byly pro elite a AG kategorie vytyčeny jen hendikepové okruhy (penalty loops), tak jak říkají od letoška pravidla. Angličáky zůstali vyhrazeny pouze pro open kategorie, opět v souladu s platnými pravidly.

Rozpis překážek, tak jak jsme na něho od nás z CEU zvyklí, se jinde nezveřejňuje. Tedy ani zde tomu nebylo jinak. Pokusím se projít znovu v myšlenkách trať a pozastavit se u překážek, které byli trošku specifičtější, než je známe z domácích tratí.

Hned úvod, tedy vstup do startovního koridoru, byl zajímavý. Závodník, aby se vůbec dostal do koridoru, musel nejprve proplížit nějakých 5 metrů pod ostnatým drátem, kde ale byly ještě umístěny klády a balíky slámy. Proplížit, pak přeskočit už tradiční zídku, a teprve pak byl startovní koridor.

První trochu odlišnou překážkou je balance. Kladina zde je asi o čtvrt metrů výše, ovšem je i širší. Běžně se s tím setkávám vesměs na západních sériích. Olympus, twister, beater, i monkey bar v dalších fázích trati jsou identické s našimi. Jen poslední dvě jmenované překážky byly postaveny náročněji, tedy komponenty dále od sebe a některé třeba i o kus výše. Opět praxe významnějších závodů. Za zmínku snad stojí jen to, že klasické tyče (třeba na monkey baru) mají menší průměr než u nás. Stejně tak kruhy na multirigu jsou tady kovové a s menším průměrem materiálu. Pod bender se umísťují balíky slámy, ani ne kvůli bezpečnosti, ale jako stupínek pro lepší dostupnost závodníkům menšího vzrůstu.

Trať pokračovala techničtějšími pasážemi, a další překážky, kde se zastavím, jsou plazení. Těch bylo několik. Zmínila jsem to úvodní předstartovní. Na trati pak bylo další v rámci log carry (nošení klády), kdy se muselo plížit i s kládou. Po odložení břemene pak následovalo další plazení, tentokrát v prašném a jemném vápenci krásně do kopečka!

Série následných „mokrých“ překážek (mud roll a dunk wall) nám dali prostor ten prach ze sebe umýt. Další běžecké pasáže, i překážky byly víceméně standartní a tak, jak je známe od nás. Po jednom z posledních dlouhých seběhů bylo ještě jedno plazení. Sice na rovině, ale velice dlouhé. A za ním zetková zeď.

Z-wall nám španělský pořadatel postavil tak, že žádný úhel nebyl pravý. Jinak ale provedením se jedná o překážku tak, jak jsme ji měli ještě před pár lety u nás. Plné stěny bez výřezu v oblasti břicha, na každé stěně pak široké 4 chyty a 4 stupy.

Další běh a poslední kopce před festivalkou skýtaly krásný výhled na moře a přístav plný jachet. Na kochání ale nebyl čas, neb pod nohama bylo spousta kamenů a krátká nepozornost mohla být hodně bolavá.

Poslední sekvence překážek. Hurdles tady mají skutečně vysoko, troufnu si říct, že nějakých 160 cm od země určitě. Tohle od nás opět neznáme. Dál už jen slip wall ve vodní nádrži, s tekoucí vodou po desce.

Cíl dosáhli myslím všichni čeští závodníci, na pódiové hodnocení si tentokráte nesáhl nikdo. V elitní kategorii mužů osamělý Petr Vinický ukořistil místo hned za první desítkou, stejně tak jediná česká elitní žena Petra Kadeřábková nedosáhla výše než na umístění někde v třetí desítce borkyň. Konkurence byla veliká a umístění to nejsou zlá.

V age group pak vezeme několik sice cenných, ale nevděčných bramborových medailí a několik dalších míst v top deset, nebo těsně za ní.

Další naši závodníci se pak objevili s černými čelenkami open kategorie. Na Super i na Sprint, kde se běželo právě jenom v open vlnách. Tahle kategorie se ale nevyhlašuje a v těchto krajích nemá povinnost překonat překážku nebo plnit adekvátní hendikep. Jde spíše o funny závod, který ale si naši užili a rozhodně stojí za doporučení si to tam někdy jet zkusit.